Instantní život

Instantní život

Instantní život? Jak to vlastně chápat? Asi jako všechno, co je instantní. Je to rychlé, pohodlné, ale za moc to nestojí. Žijeme v době, která nám dává stále nové a nové vymoženosti, které by měly šetřit náš čas. A to snad ve všech oblastech života. Všechno, co dříve trvalo spoustu času, dnes zvládneme během chvíle. Tak proč si pořád stěžujeme, že nemáme čas?

Přestože se nám kuchyně hemží všelijakými pomocníky, díky kterým zvládneme během chvíle připravit plnohodnotné jídlo, tak raději jíme polotovary, které kolem poctivých surovin snad ani neletěly. Na co pak máme všechny ty roboty, mixéry, hnětače těsta a elektrické trouby? To nám vážně naše rodina nestojí za to, abychom jí uvařili výživné jídlo, které dodá tělu dostatek zdravé energie? Vážně nám ta ušetřená půlhodina stojí za to, že do sebe budeme cpát prefabrikáty, jejichž chuť i vzhled je z velké části dílem chemie?

Máme nejrůznější aplikace, které jsou sice schopné změřit nám pohybovou aktivitu, na kterou však většinou nemáme čas. ‚Teď přece nemůžeme jít na procházku, vždyť bychom neviděli tří tisící dvě stě padesátý osmý díl toho seriálu.‘ Jako vážně? Vážně je nějaký stupidní nekonečný seriál důležitější než naše zdraví? Opravdu si myslíte, že naše tělo má po celodenním sezení u počítače chuť lehnout si k televizi? Ano? Tak zkuste třeba na týden vyměnit televizi za procházky, a pak si povíme. Třeba se nic nezmění, ale třeba také zjistíte, že se vám najednou mnohem lépe spí a máte více energie.

Spoustu práce za nás zvládnou stroje, přesto však maminky odkládají své děti do jeslí, aby se mohly co nejdříve vrátit do práce. Nemohou si přeci dovolit, zůstat dlouho doma, nebo nedej bože pořídit si dalšího caparta. Vždyť by přišli o peníze, nebo dokonce o práci. Vážně? Vážně je nám práce přednější než rodina? Tak proč si ty děti vůbec pořizujeme? Abychom splnili nějakou povinnost? Abychom si to mohli odfajfkovat na našem seznamu přání? Proč se z práce stává smysl našeho života a naše rodina je spíše povinností? Nemělo by to být naopak?

Tohle je jen pár příkladů, které denně vidím ve svém okolí, ale myslím, že by se jich našlo ještě mnohem více. Nemít čas se totiž v dnešní době stalo jakousi známkou prestiže. Kdo neustále nemá čas, protože je strašně ‚busy‘, je společností vnímán jako neskutečně pracovitý a úspěšný člověk. Na druhé straně ten, kdo si udělá čas na všechny ty, podle někoho zbytečné, věci jako vaření, dlouhé procházky, hraní si s dětmi, čtení knih či jiné záliby, je většinou považován za někoho, komu se nechce pracovat a nezaslouží si tak žádnou větší úctu či obdiv.

Podle mě si však mnohem více obdivu zaslouží právě ten druhý člověk. Obdivuju všechny lidi, kteří i v dnešní uspěchané době dávají stále přednost sobě a své rodině před kariérou a spoustou peněz. Obdivuju ty, kteří se dokáží vzdát dobře placené práce proto, že je nebaví, vyčerpává a nemají kvůli ní čas na rodinu. Vzepřít se konvencím a dokázat, že práce není to nejdůležitější, to, pro co jsme vlastně na světě.

Tak si na to občas vzpomeňte a zkuste rodinu překvapit domácí večeří místo objednané pizzy či ohřátých párků. Zkuste dětem vzít na chvíli tablet či mobil a přečíst jim pohádku. Anebo se prostě jen někdy odpojte, vypněte počítač i telefon a dělejte to, co vás baví. Uvidíte, že svět bude hned o něco růžovější.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *