Týdnu před Velikonoci se sice říká Pašijový týden, ale Velikonoční týden mi přijde mnohem hezčí. Hlavně srozumitelnější. Alespoň pro většinu z nás. Upřímně, kdybych si to teď nenašla, tak vlastně také ani nevím, proč zrovna Pašijový týden. A i když jsem si to našla, tak to do příštího roku stejně určitě zapomenu.

A co tím vlastně chci říct? Že doba se hodně posunula a přesto, že i dnes dodržujeme spoustu tradic, často už nevíme, jaký vlastně mají význam. Je to způsobeno tím, že většina tradic vychází z náboženství, víry v Boha, což mnoha lidem v dnešní době už vůbec nic neříká. Takže, i když ten význam tradic občas i známe, nemá pro nás takovou váhu.

A tak některé tradice dodržujeme jen proto, že se nám líbí nebo že s nimi máme spojeny hezké vzpomínky. Na jiné zapomínáme, protože nám nevyhovují nebo se nám nelíbí. A spoustu tradic si vytváříme. A tak je to správné. Vždyť neznamená, že když to tak dělali naši předci, že to tak musíme dělat také. Nejde přeci o to, dodržovat tradice za každou cenu, mnohem důležitější je si ty svátky pěkně užít.

Proto i tenhle článek bude spíš o tom, jak ty předvelikonoční dny prožíváme my, než že by objasňoval původní význam všech těch tradic. I když na význam některých tradic také narazíme, protože to prostě k našim Velikonocům patří. Nás totiž ty staré, někdy docela úsměvné tradice baví. Baví nás dozvídat se, co a proč lidé dříve dělali. Baví nás některé tradice obnovovat a jiné zas jen tak přecházet a do příštího roku úspěšně zapomenout. Prostě nás baví, dělat si Velikonoce po svém a hlavně si je užívat.

To, že Velikonoce jsou svátkem Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, ví asi každý. A mnozí dokonce také vědí, proč jsou svátkem pohyblivým. Třeba já jsem si informaci, že se Velikonoce slaví první neděli po prvním jarním úplňku, jsem si neodnesla ani tak z hodin vlastivědy (nebo v kterém předmětu se to vlastně učí?), ale překvapivě z hodin němčiny. Do dneška nemůžu zapomenout větu: ‚Ostern feiert man am ersten Sonntag nach dem ersten Frühjahrsvollmond.‘ (Ne, nikdy jsem ji nepoužila, ale museli jsme ji tenkrát umět.)

Škaredá středa

Tradice pojící se k Pašijovému týdnu začínaly na Škaredou, nebo také Sazometnou středu (pondělí a úterý byly úplně obyčejné dny). Sazometná se jí říkalo proto, že lidé vymetali komíny. I když tuhle tradici nedodržujeme, zdá se mi jako opodstatněná – lidé každý rok vyčistili zanesené komíny, čímž vlastně provedli pravidelnou údržbu, a nebylo tak potřeba vymýšlet nějaká povinná potvrzení o kontrole komína.

Nicméně, předvelikonoční středa je pro nás naprosto běžným dnem, dokonce ani nedodržujeme to, že bychom se neměli škaredit. Je totiž nesmírně těžké, udržet si celý den úsměv na tváři, když musíte jít do školy či do práce. Ale jestli má někdo z vás zaručený tip, jak to přeci jen zvládnout, sem s ním 😉

Zelený čtvrtek

Na Zelený čtvrtek by se mělo jíst co nejvíce zelených potravin. (A tím nemyslím ten zelený řízek od soboty, co už vám jde pomalu naproti.) Nejčastěji je to špenát či první jarní bylinky. (A kdyby naši předci měli supermarket tak určitě i brokolice, zelená paprika, ledový salát a tak podobně.) U nás je tak ve čtvrtek jídlem číslo jedna tzv. hlavička, což je nádivka s čerstvými kopřivami. I když si nejsem jistá, jestli letos nějaké kopřivy najdeme.

Na Zelený čtvrtek se také dříve jedli tzv. Jidáše pomazané medem, což je speciální obřadní pečivo z kynutého těsta, které má tvar nejrůznějších točenic, což prý mělo symbolizovat provaz, na kterém se Jidáš oběsil. Jidáše se u nás sice nikdy nepekly, ale letos bychom je konečně mohli vyzkoušet.

Velký pátek

Na Velký pátek byl Ježíš Kristus ukřižován, proto by se nemělo prát prádlo (bylo by totiž máčeno v Kristově krvi), ani jakkoli hýbat se zemí, tzn. pracovat na poli či zahradě (protože Kristus v zemi odpočívá). Avšak ani tyhle tradice už v dnešní době nejsou tak významné. Přiznávám, že jsem navrhovala jejich zavedení u nás doma (každá výmluva, jak nepracovat, je dobrá, no ne?), ale vzhledem k tomu, že byl Velký pátek uznán jako státní svátek a máme tedy volno, je potřeba dohnat vše, co se nestihne přes týden. A to znamená i praní prádla, a když to počasí dovolí tak i nějaké ty zahradní práce.

Bílá sobota a Velikonoční neděle

Bílá sobota není v Pašijovém týdnu příliš významným dnem, to znamená, že se k ní nepojí ani mnoho tradic. U nás se akorát peče beránek a mazanec. Vlastně, mazanec občas pečeme i v neděli, protože ten sobotní se vždycky někam vypaří.

Velikonoční neděle je dnem, kdy podle pověsti vstal Ježíš po třech dnech z mrtvých. (Čímž – podle Barneyho Stinsona – vlastně vymyslel pravidlo tří dní…fanoušci seriálu „Jak jsem poznal vaši matku“ jistě chápou…Co? Že nejste fanouškem, ale jste zvědaví?…Tak dobře. Proč tedy Bůh vstal až třetí den? Protože kdyby vstal hned první, nikdo by si ani nevšiml, že umřel. V sobotu také vstávat nebude, protože mají všichni moc práce. Ne, on si počká až na neděli, kdy jsou všichni v kostele, a pak…čistá pravda 😀 )

Nicméně, neděle je u nás ve znamení barvení vajíček, o čemž si můžete přečíst v loňském článku. Stejně jako o tom, jak si užíváme Velikonoční pondělí.