Na tenhle večer jsem čekala pět let. Uteklo to jako voda a konečně jsem se dočkala maturitního plesu. Protože studuji v Rakousku, byl můj maturák poměrně netradiční a upřímně jsem byla dost nervózní, jak to nakonec všechno dopadne. Vůbec jsem ale nečekala, že zažiju tak nádherný a pohádkový večer. Už jsou to tři dny a já jsem stále plná emocí a pořád se do našeho velkého večera vzpomínkami vracím, prohlížím si fotky, které zatím mám, a nemůžu se dočkat těch profesionálních. Každá vzpomínka mi vykouzlí úsměv na rtech. A už v tom zase lítám. Takže zpátky na zem.
podzim 2016
Jak to vlastně chodí?
Rakouský maturitní ples se od toho českého v mnoha ohledech liší. Je zvykem, že všechny holky mají bílé šaty, kluci jednotné kravaty nebo motýlky a celý večer je brán o něco vážněji. Maturanti si organizují celý ples, shání finanční prostředky, vytvářejí dekoraci, dělají si předtančení i obsluhují na barech. Při šerpování nehraje nikomu vlastní hudba, nedozvíte se ničí koníčky nebo životní moto, ani se po maturantech nehází peníze. Šerpování u nás probíhalo po párech a o něco rychleji, což je vzhledem k počtu maturantů jenom dobře (maturitní ples je společný pro tři třídy, v našem případě 48 maturantů). Že to zní dost divně? Ano, taky jsem byla smířená s tím, že si svůj velký večer ani pořádně neužiju. Ale opak byl pravdou.
Přípravy
Pro náš ples jsme se rozhodli zvolit moto „Winter wonderland – eine traumhaft weiße Nacht“ (vysněná bílá noc). Už koncem minulého školního roku jsme pilně pracovali na nejrůznějších dekoracích. Stříhali jsme sněhové vločky, vyráběli nápisy, soby a sněhuláky a všechno jsme barvili na bílo. Hned v září jsme začali s tanečními zkouškami na předtančení, po kterém následovalo i nacvičení valčíku a půlnočního překvapení. Všechny přípravy byly v plném proudu, a čím blíže jsme byli našemu večeru, tím více stoupala nervozita a objevovali se nečekané problémy.
Poslední týden před plesem jsme po škole trávili veškerý volný čas ve sportovní hale, kde se náš ples měl odehrát a kterou jsme na to museli připravit. Mimo to jsme měli denně taneční zkoušky. Každý den jsem přišla domů, padla do postele a spala. Na nic jiného jsem neměla čas ani sílu. Únava mě doběhla den před plesem, kdy jsem si večer po zkoušce ještě pobrečela, že to určitě nezvládnu.
Den D
Ráno jsem se probudila a myslela jsem na jedinou věc – jak to všechno dopadne. Dopoledne jsem musela zvládnout kadeřnici i líčení, protože od dvou hodin už jsme museli být v hale. Dali jsme se do posledních příprav, focení a generální zkoušky. Pak už jsme jen čekali na sedmou hodinu a příchod našich blízkých. V tu chvíli ze mě nervozita trochu spadla a hrozně jsem se těšila, až uvidím svou rodinu a budu je moct dovést ke stolu. Dočkala jsem se. Všichni tam seděli a čekali. S osmou hodinou už jsme všichni stáli nastoupení na předtančení. Svému tanečníkovi jsem málem rozdrtila ruku, jak se ve mně mísila nervozita s napětím a radostí.
Konečně jsme s úsměvem nastoupili. Ta atmosféra byla najednou nepopsatelná a já se těšila, že mým blízkým můžu ukázat, na čem jsme tak dřeli. A ono se to povedlo. Zatančili jsme to na výbornou a sálem zazněl potlesk. Poté následovalo šerpování a námi tolik obávaný valčík. Ale i ten s přehlédnutelnými chybičkami vyšel. Byla jsem tak šťastná, že jsme to zvládli. Následoval tanec s rodiči, a protože je můj taťka skvělý tanečník, podržel mě, i když už mi nožky v lodičkách moc nesloužily. Ještě jsem stihla tanec s přítelem a pak už jsem se musela utíkat převléct, protože jsem měla směnu na baru. Pracovala jsem dvě hodiny a doteď nevím, jak je možné, že mi to tak rychle uteklo.
Před půlnocí jsme se začali chystat na půlnoční překvapení. Měla jsem dost trému, ale vyšlo nám to, jako málokdy na zkoušce. Najednou jsem si uvědomila, že už je to skoro za námi a vlastně vůbec nechci, aby to skončilo. Zbytek večera jsme si s holkami užili, jak to jen šlo. Hned po plese jsme unavení do rána uklízeli halu. Až v půl sedmé ráno jsem se dostala domu a prospala celé dopoledne. Přesto, že to u nás doma vypadalo jako po výbuchu po celém tom náročném týdnu, uklízení muselo ještě den počkat.
Těšila jsem se, až si prohlédnu fotky. Projela jsem je už asi desetkrát dokola. Pořád mě to dojímá a jen pomalu zvládám všechny ty pocity vstřebat. Z toho úsilí, co jsme do plesu dali, se zrodila nádherná vzpomínka a jsem ráda za každý problém, protože právě jejich překonání udělalo ten večer tak výjimečným a nezapomenutelným.
Pekáček štěstí 