Když se po maturitě chystáte někde pracovat, je třeba rozeslat žádosti o práci. Nechtěla jsem to podcenit, tak jsem začala rozesílat raději už v únoru, aby s tím každý počítal, že za pár měsíců vyjdu školu a jsem připravená využít své znalosti. Tak, a teď se o mně poperte. Realita však byla taková, že z deseti žádostí se mi zpátky vrátily dva e-maily začínající slovy „Bohužel vám musíme sdělit…“. Zbytek se ani neobtěžoval odepsat. Trochu jsem si poplakala, že o mě nikdo nestojí, ale co, jdeme dál, nebudeme si kazit karmu. Poslala jsem si několik dalších žádostí a čekala.
léto 2017
Po měsíci a půl se mi ozvala jedna firma, která mě tedy pozvala na pohovor. Upřímně to pro mě byla ta úplně poslední varianta, kdyby opravdu nic jiného nevyšlo. Byl to můj první pohovor, tak jsem se samozřejmě náležitě vyfintila, jak se sluší, a vyrazila. Jednala jsem s lidmi v riflích a sportovním tričku, ale who cares, byli docela milí, práce by mě asi bavila, tak co. S rozhodnutím ale ještě počkám. Měla jsem v tu dobu rozjednaný jeden další pohovor a jeden takový náznak.
Nejdříve začnu tím prvním pohovorem. Šlo o místo zahraniční referentky na městě. Práce zahrnovala kontakt se zahraničními městy a zkrátka taková plánovačka různých akcí ve vztahu se zahraničím. Říkala jsem si tak co, zkusím to. Přecejen jsem ostřílená němčinářka, anglicky taky trochu umím a učila jsem se rusky, tak proč ne. Chtěli po mě poslat žádost poštou i s výpisem z rejstříku trestů, tak teda jo. Alespoň jsem se ujistila, že mám rejstřík prázdný.
Hurá, pozvali mě na pohovor. Toho hurá jsem později vážně litovala, ale k tomu se dostanu. Přišla jsem tedy opět vyfintěná na pohovor a očekávala podobný průběh jako u toho minulého, prostě takový příjemný přátelský pokec. Ha ha ha! Vešla jsem do místnosti a tam seděla pětičlenná komise včetně pana starosty a nějaké specialistky na jazyky. Paráda, hlavně na sobě nenech nic znát a usmívej se i přesto, že se zpátky vrací jen protivné pohledy.
„Nejdříve nám řeknete něco o sobě a potom se přesuneme k jazykové zkoušce. Přeložíte nám nějaké dopisy, odpovíte na ně a potom budete překládat pana starostu.“ Už při těchto slovech jsem upřímně litovala počátečního hurá a chtěla sebrat svých pár švestek a co nejrychleji utíkat pryč. Ale co, jsem přece ostřílená němčinářka, anglicky taky trochu umím a s ruštinou jsem skončila jen před šesti lety, to přece musím zvládnout.
Dopis v němčině byl relativně dobrý. Sice mě nenechali odpověď si po sobě pročíst a zkontrolovat, ale takových dopisů už jsem psala spousty, takže jsem šla dál. Anglický dopis byl však jiný level. Dvakrát jsem ho očima projela a neměla ponětí, o co jde. Samozřejmě, že na mě všichni celou dobu zírali a paní „expertka na jazyky“ mi ještě koukala při psaní přes rameno. Tak fajn, něco ze mě vypadlo, ale cítila jsem se dost na nic.
Potom jsme hned přešli k překladu pana starosty. Upřímně tohle byl pořádný zážitek. Věty typu „Silnice první třídy z Jindřichova Hradce do Třeboně je v defektním stavu. Její opravy budou probíhat…“ jsem v němčině sice sesmolila, ale v angličtině jsem se zmohla jen na několik vět, poté co mi paní „expertka na jazyky“ poradila, jak se řekne „starosta“. A v ruštině? Vypadlo ze mě pouze „Vaš zakavkaskyj górod“ a i na slovo górod jsem byla náležitě pyšná. Odcházela jsem s pocitem, že jsem úplně neschopná, a co tam vůbec lezu, když nic neumím. Po cestě domů jsem si ubrečená říkala „Tak tam bych pracovat nešla, ani kdyby mě vzali“. Naštěstí mi to dost ulehčili, protože mě „bohužel“ nevzali.
Avšak život není pohádka a takhle jednoduše to nefunguje. Pan profesor mi oznámil, že jsem na tuhle práci „moc chytrá“ a že bych tam nebyla šťastná. Ha ha ha! Výborný rozchodový klišé. Jsem moc ráda, že mu záleží na mém štěstí. Upřímně to fakt naštve, když jste tak chytří, že vás nechtějí zaměstnat. Takže práci jsem nedostala a opravdový důvod doteď nevím. Nakonec mi i z té první firmy zavolali, že na moje rozhodnutí nemohli tak dlouho čekat a místo už obsadili. Byla jsem odsouzena k dalšímu hledání. Ani nevíte, jak moc už jsem z těch všech pohovorů byla unavená a už jsem nechtěla nikam chodit a pořád se na všechny usmívat a tvářit se, že se zrovna pro tohle místo perfektně hodím.
Pekáček štěstí 