V mém článku o pohybu jste se mohli dočíst, proč tak ráda běhám. A tak jsme se letos na jaře se sestrou rozhodly, že taky zkusíme nějaký běžecký závod, abychom na vlastní kůži zažily tu atmosféru. Nejbližší závod byl v Českých Budějovicích a byl to právě běh seriálu RunTour. Celkem jsme se letos účastnily pěti závodů (na 5 kilometrů) a každý z nich byl nezapomenutelný. Přestože nejsem žádný velký běžec, vždycky jsem doběhla do cíle, aniž bych musela zastavit. Vůbec nezáleží na tom, jak rychle běžíte, skvělé je přece to, že se účastníte. Protože má smysl běžet. Tak třeba se příští rok potkám na startu i s někým z vás.

podzim 2016

O RunTour

RunTour je běžecký seriál České pojišťovny a odehrává se vždy od jara do podzimu v různých městech České republiky. Letošní ročník zahrnoval deset běhů v deseti městech. Můžete si vybrat z běhů na 5 nebo 10 kilometrů. Skvělé na RunTour je, že během přispíváte na dobrou věc. Z každé registrace totiž věnujete 50 Korun na nadaci Leontýnka, která pomáhá nevidomým. Závodů se nevidomí také účastní, za což mají můj obrovský obdiv. Více informací najdete přímo na stránkách RunTour www.run-tour.cz

České Budějovice

V Českých Budějovicích se odehrál můj úplně první běžecký závod. Po registraci mi přišlo moje úplně první startovní číslo a já se nemohla dočkat dne závodu. Byla jsem samozřejmě nervózní a napjatá, jak to bude probíhat a jestli to vůbec zvládnu. Čas pro mě nebyl až tak důležitý, hlavně jsem to chtěla uběhnout. Byla jsem si téměř jistá, že do třiceti minut se nevejdu, i když jsem v to tajně doufala.

Konečně jsme stály na startu. Kolem nás byla spousta běžců, na jejichž tvářích zářily úsměvy. Konečně zazněl výstřel a my jsme s davem vyběhly. První pocity byly báječné. Běžely jsme a byly jsme najednou součástí velké běžecké komunity. Ostatní běžci nás táhli a nenechali přestat běžet. Avšak po třetím kilometru jsem pocítila krizi. Šlo to ztěžka a sestra se mnou zůstala i přesto, že ještě měla dost sil na rychlejší tempo.

K cílové rovince jsem se dostala s vypětím všech sil a myslela jsem si, že už tam ani nedoběhnu, natož abych do cíle zrychlila. V tu chvíli mi sestra nabídla ruku a já nejdřív vůbec nechápala, co dělá. Chytla jsem ji za ní a jakoby mi předala část své energie, měla jsem dost síly na finiš. Tahle podpora mě doslova dotáhla do cíle a já jí za to děkuju. Po doběhu to byl báječný pocit, že jsme to společně zvládly a další milé překvapení pro nás byl čas – 28:36.

Olomouc

Další závod, kterého jsme se účastnily, byl v Olomouci. Ano, jely jsme přes celou republiku, abychom si v Olomouci zaběhly 5 kilometrů. A stálo to za to. Tentokrát se mi běželo o moc lépe. Byl teplý červnový den a podmínky byly ideální. Tenhle závod nám oběma výborně sedl, shodly jsme se na tempu, běh parkem byl příjemný a doběhli jsme v čase 28:11, což je náš zatím vůbec nejlepší závodní čas. Do cíle jsme samozřejmě zase doběhly společně, a tak se z toho stala taková naše tradice.

 

 

Liberec

V červenci jsme vyrazily do Liberce. Koupily jsme si se sestrou jednotné oblečení a nemohly jsme se dočkat, až v našem novém dresu vyběhneme. V Liberci se běželo kolem zoologické zahrady a většina trasy byla terén. Přesto, že jsme dopředu věděly, že by Liberecká trať měla mít údajně trochu větší převýšení, než jiné závody, byly jsme malinko překvapené. Tento závod se s námi rozhodl běžet i přítel, který nám samozřejmě už na začátku utekl. Zhruba první polovina závodu byla pouze stoupání, a to docela příkré. My jsme to však nevzdaly a ani na chvilku nezastavily.

Přestože byla trasa náročná, byla zároveň strašně zábavná. Při běhu jsme musely dávat pozor, kam šlapeme, protože jsme v lese běžely přes kameny a kořeny. Soustředily jsme se na terén a neměly čas přemýšlet, jestli ještě můžeme, a tak nám ten běh utekl. Do cíle jsem musela tentokrát trochu přemlouvat já sestru, ale zvládla to skvěle i přesto, že byla na hranici svých sil. Čas 31:24, což bylo vzhledem k terénu docela dobré.

Brno

V září jsme se vydaly do Brna. V Brně se běželo kolem přehrady, takže to byl zase jeden z neobyčejných zážitků. Běželo se nám relativně dobře, i když v druhé polovině už to šlo ztěžka. Avšak pocit po doběhnutí byl opět báječný a má vysněná růžová medaile to ještě vylepšila. Čas sice nebyl náš rekordní, ale nebyl ani špatný – 28:50.

Pardubice

V Pardubicích se konal běh úplně speciální. Běželo se v areálu Velké Pardubické a součástí trasy byly i překážky a stáje. Terén byl samozřejmě travnatý, avšak protože pršelo, nevyhnuly jsme se ani blátu. Zaběhnutý čas sice nepatří k těm, s kterými bychom se chtěly chlubit (34:22), zato jsme si to i přes déšť skvěle užily. Bylo zajímavé proběhnout si Velkou Pardubickou, kdy jindy se na takové místo může člověk podívat. Další zajímavostí bylo, že vítěz závodu na 10 kilometrů nás při jeho druhém kole předběhl a zaběhl o 2 minuty lepší čas, než my na pětce 😀 (pouze v Pardubicích se startovalo na pět i na deset kilometrů současně).

V Pardubicích jsem také zažila 2 báječná setkání. Za prvé se sochou pana Váni, který je českou legendou, a za druhé s běžcem Edou (koukněte na jeho blog) a běžkyní Evou (zabehu.cz), kteří mi podepsali jejich knihu Prostě běž a já už se nemůžu dočkat, až si ji přečtu.