Jak už název napovídá, měla by taková studovna být místem, které umožní studentům se nerušeně sebevzdělávat… Co se mě týká, představuji si takovou studovnu jako místnost plnou psacích stolků, dobře osvětlenou, možná s regály plnými odborné literatury, ale co je asi nejdůležitější, měla by být bez oken…. A to proč jako?
…To je jednoduché… Jestli už jste se někdy museli učit něco, co vás ne tak úplně bavilo, asi mi dáte za pravdu, že v takových chvílích vás zaujme prakticky cokoli, tedy kromě toho učení (Teda, jak to ta moucha dělá, že z toho stropu nespadne?). Takže si asi taky dokážete představit, jak nesmírně fascinující je takový výhled z okna…
…Přitom, řeklo by se, díra ve zdi, že ano. Ale máte-li se učit, dokáže vás i tahle (ne)obyčejná díra pořádně rozptýlit a na dlouhé minuty (případně i hodiny) odvést od učení… No a právě proto by studovna neměla mít okna, aby studentova pozornost neměla šanci nikam utéct.
…To zní přece logicky, no ne?… Bohužel architekt naší fakultní studovny to viděl asi trochu jinak (Asi byl tak vynikajícím studentem, že studovnu nikdy nenavštívil.). Říkal si asi, že když už tam ti chudáci budou muset trávit tolik času, tak ať mají alespoň nějaký kontakt s vnějším světem… A protože to nebyl žádný škrt, neudělal tam ani jedno, ani dvě, a dokonce ani třeba pět oken, ale prosklenou nám dopřál rovnou celou stěnu. A jako by ani to nestačilo, výhled není nikam jinam, než na poměrně rušnou křižovatku doplněnou parkem a základní školou…
…A to je vám kolikrát tak zajímavé…ti lidi a ta auta… Teda, co je tohle za blbce, vždyť málem sejmul tu babku na přechodu… Páni, tak to bylo jen o fous, že to neřachlo… A hele, děti s deskama, to mají určitě výtvarku a jdou do parku kreslit stromy (Jó, kde jsou ty časy…)…Pro pána krále, támhle nějaký hroch utekl ze Zoo!…Aha, tak to není hroch, ale paní asi nestíhá autobus… A takhle to jde pořád dál, až nakonec zjistíte, že sice víte, kolik řidičů za jízdy telefonuje a kdy a kam jeli policajti, ale z regionálních disparit netušíte nic (a tak vás to stále ještě uráží).
Přesto (nebo možná právě proto) studovnu znovu a znovu navštěvujete a vždy máte velké plány o tom, co všechno se za tu hodinku či dvě, než vám začne další přednáška, naučíte. A pak znovu a znovu odcházíte s provinilým pocitem, že neumíte nic a navíc jste promrhali takového času. Co by se dalo za tu dobu udělat práce, nebýt těch prosklených stěn.
Po nespočtu prozevlených odpoledních si začínáte uvědomovat, že se studovně vlastně velkým obloukem vyhýbáte, a také začínáte pochybovat o správném pojmenování tohoto místa. Teď už je vám totiž jasné, že nikde se zaručeně nenaučíte míň, než v místě pro studium určené 😀 .
Pekáček štěstí 