Pokud jste četli první článek o zpracování vlny, pak už víte, jaké byly naše začátky s touto činností, a víte i to, že první výtvory nebyly nijak valné. Tímto článkem se s vámi chceme podělit o to, kam jsme se od těchto začátků posunuly…a to ne proto, že bychom se chtěly nějak chlubit (no, i když…), ale spíše vám chceme ukázat, že někdy je dostatek nadšení důležitější než nějaký talent.
Nuže, asi nejjednodušší technikou, kterou jsme vyzkoušely, bylo suché plstění…tedy nejjednodušší ve smyslu toho, že k tomu potřebujete pouze speciální plstící jehlu a kousek molitanu, jinak o jednoduchosti ve smyslu náročnosti nemůže být ani zmínka. Upřímně, přestože se nám sice povedlo vytvořit pár jednoduchých figurek, tak nás tato technika příliš neoslovila.
…Nevím, možná to bylo tím, že plstění s sebou neslo i poměrně vysoké náklady na obvazový materiál, neboť plstící jehla (mimochodem vážně hodně ostrá) končila častěji v našich prstech než ve vlně. Uznávám, tahle drobná nepříjemnost by asi časem zmizela se získáním cviku, nicméně tady je asi zapotřebí i trochu toho talentu, nebo možná více trpělivosti…Ale když už i vy sami musíte uznat, že ta ovce, kterou jste se asi hodinu snažili vytvořit, vypadá vážně spíš jako prase po mrtvici, tak nějak vám prostě dojde, že tohle není činnost pro vás…
Začali jsme se tedy poohlížet po nějakém jiném způsobu, jak s vlnou naložit, až jsme narazili na kurz základů tkaní na stavu. Tady nebylo příliš o čem přemýšlet a rovnou jsme se tam s mamkou přihlásily. Ve zkratce, kurz nás tak nadchl, že jsme si hned u Ježíška objednaly tkalcovský stav. Ježíšek se sice chvilku cukal, prý že ho nemáme kam dát a tak podobně. Ale my se nenechaly odradit, protože na tak důležitou věc se přeci místo vždycky najde. I kdybychom měli třeba jíst na zemi. Stav jsme nakonec opravdu dostaly a nebojte, i nadále jíme jako lidi u jídelního stolu. Stavu jsme obětovali pracovní stoly v dětském pokojíčku (které jsme tedy nejprve vyhrabali z hromady odloženého oblečení).
A tak teď vlnu spřádáme, a pak tkáme. Tedy zatím já tkám a mamka přede, protože přiznávám, že příst jsem se ještě nenaučila. Ale svatosvatě slibuji, že se to jednou naučím…ale teprve až budeme mít kolovrátek (a my ho mít budeme).
A co už jsme utkaly? Zatím nic moc, asi metr látky, ze které chceme něco ušít…třeba vestu, nebo tašku, nebo úplně něco jiného. Prostě jen tak, abychom věděly, jak to půjde. A jestli to půjde, tak pak…to budete koukat! A ono to půjde…a když ne teď, tak napodruhé, anebo napotřetí, anebo prostě jednou, výhledově…
Tak, a teď už jistě chápete, jak to bylo v úvodu myšleno s tím nadšením…Nám je samozřejmě jasné, že naše výrobky rozhodně nejsou dokonalé a že spousta lidí to dělá daleko lépe (a my tyto lidi opravdu obdivujeme a snažíme se od nich učit), ale přesto máme z každého nového výtvoru neskutečnou radost. Skoro jako malé děti se radujeme z každé plstěné figurky či tkaného koberečku, protože nám připadá jednoduše úžasné, co vše je možné udělat z kousku obyčejné ovčí vlny, která nám ještě před rokem běhala po zahradě. A upřímně, je nám úplně jedno, co si o tom myslí ostatní, i to, že nás někteří považují za blázny, my to totiž neděláme kvůli nim, ale kvůli sobě…
…A to by vlastně mohlo být i takovým poselstvím tohoto článku: „Dělejte to, co vás baví a naplňuje, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. A pokud něco umíte, nestyďte se za to, i když to zrovna není činnost, která by v dnešní době byla ‚in‘. A nebojte, vždycky se najde někdo, kdo to dokáže ocenit 😉 “
Pekáček štěstí 