Žijete-li na vesnici, a ještě navíc na statku, je téměř nemyslitelné, abyste neměli nějaké to zvířectvo. A tím teď nemyslím psa, který k vesnici tak nějak automaticky patří, ani kočky, kterých se všude potuluje nepočítaně, a i když už ani nikdo pořádně neví, čí jsou, vždy se pro ně najde něco k snědku.
Když říkám zvířectvo, mám tak na mysli spíše hospodářská zvířata, která s sebou nesou i nějaký ten užitek… Prostě taková, ze kterých máte i něco víc, než věčně rozhrabané záhonky a posranou trávu… A proto, že u nás je místa dost (a taky protože (ne)jsme chudá rodina), je náš statek domovem nejen pro 7 (až 9) dospělých, 2 děti, jednoho psa a několik toulavých koček (a samozřejmě nepočítaně myší a jiné té havěti), ale také pro jednoho kohouta a jeho slepice, několik králíků (jejich počet je poměrně nestálý, protože se prostě množí jako králíci), prasata a 4 ovce (přesněji tedy 3 ovce a jednoho berana – Bedřicha II.).
Jako bych vás slyšela: „Jé, vy máte ovce?! Tak to alespoň nemusíte síct zahradu. To je pohoda, co?“… No, proti gustu žádný dišputát, ale já osobně si teda pohodu představuju trochu jinak…
Je sice pravda, že celou zahradu jsou naše ovce schopny spást během několika dnů, ale že by to člověku nějak zvlášť ulehčilo práci…to spíš naopak. Tak za prvé je třeba oplotit vše, co chcete uchránit před sežráním, a také čas od času celou zahradu posekat a pohrabat (ano, ani s ovcemi vás to nemine…ty potvory si prostě vybírají jen tu lepší trávu). A za druhé, ovce (teda alespoň ty naše) jsou příšerně rozežrané a jenom zahrada jim zkrátka nestačí. V praxi to tedy znamená, že téměř každý den vyrážíte (minimálně jednou) s kotoučem, hráběmi a kosou směr louka, aby vám ty vaše sekačky neumřeli hladem… A věřte nebo ne, ale tohle vám zaručeně po pár měsících jako pohoda připadat nebude.
Tak tedy, vaše práce se začíná na jaře, kdy už je tráva dostatečně vysoká na to, aby se dala pokosit. Vezmete tedy kotouč a potřebné náčiní a můžete vyrazit. Máte štěstí, louku máte asi 200 metrů od zahrady a ještě navíc z kopce, takže jste tam cobydup. (Pravda, s plným kotoučem do kopce je to pak už o něco horší, ale co byste neudělali pro blaho té němé tváře.) Jelikož se držíte hesla, že ve dvou se to lépe kosí (a hrabe), práce vám pěkně utíká. Navíc po zimním nic nedělání vám to přijde jako příjemná změna, a tak vám ani nevadí, že se na vás počasí občas mračí.
Postupem času vás sice počáteční nadšení začne trochu opouštět, ale to už je tu léto a s ním i sluníčko, které vám vlije do žil další dávku elánu (a ještě vás při tom krásně opálí). A když vám navíc ovečky věnují i vděčné zabečení, je vám jasné, že tahle práce má smysl.
Jak čas běží, je sluníčko stále častěji schováno v mracích, až se nakonec ztratí úplně a vystřídají ho podzimní plískanice. Nastává to období, kdy byste nejraději zalezli pod deku a pustili si nějaký pěkný film… Ale pro takovou činnost nemají ovce samozřejmě pochopení a stále se dožadují nějakého toho bejlí. A tak vám nezbývá nic jiného, než obléct teplou bundu, nasadit čepici a s velkým sebezapřením opět vyrazit směr louka…
Upřímně, v tomhle období už se motivace hledá jen velmi obtížně. Sluníčko v nedohlednu a o nějakém vděku ani nemluvě… Když se vrátíte domů s tvářemi ošlehanými větrem a rukama promrzlýma od studené trávy, očekáváte alespoň malé vděčné zabečení jako poděkování za to, že i přes nepřízeň počasí se vám podařilo sehnat něco k snědku… Ale to ne. A aby toho nebylo málo, tak ty ludry se v tom jen povrtají, sežerou slabou polovinu a na zbytek se vám tak akorát vys**** (a to doslova). Takže vám pak nezbyde nic jiného, než tu pracně nasečenou trávu znovu naložit na kotouč a hodit do kompostu. V takových chvílích si říkáte, zda to má vůbec smysl, a modlíte se, aby už konečně napadl sníh a aby tudíž nebylo kde síct.
Avšak příroda je v některých ohledech asi trochu škodolibá, takže čím usilovněji si vy přejete sníh, tím vytrvaleji si ho ona drží v mracích. A tak se vám klidně může stát, že ještě 24. prosince strašíte s kosou a hráběmi na louce (ne, to není výmysl, vážně už se nám to jednou stalo). Myslím, že tady už je asi trochu zbytečné zmiňovat, že nejenže vás to příšerně nebaví, ale navíc ještě začínáte pochybovat o svém duševním zdraví (a s vámi i všichni kolemjdoucí).
Pekáček štěstí 