Představte si tu romantiku – v obýváku krb, ve kterém na hudbu praskajícího dřeva tancuje nespočet ohnivých mužíčků. Vedle krbu pohodlné křeslo a na zemi měkoučká ovčí kožešinka. K dokonalému večeru chybí už jen do jedné ruky knížka a do druhé hrnek bylinkového čaje (samozřejmě bio, nejsme totiž žádní vidláci a jdeme s dobou)…. No uznejte sami, není to nádhera?
Bohužel realita je trochu jiná… Takže, v obýváku je krb…No vida, začíná to slibně. Teď určitě přijde to praskající dřevo a tancující plamínky 🙂 … A tím končí veškerá shoda s představami (Ach jo 😦 ), neboť aby mělo co v kamnech praskat, je potřeba nějaké to dřevo nadělat… Co? O tom se ty idylické představy nezmiňují.
Tak tedy, abyste se mohli v zimě ohřát, je třeba už na jaře strávit několik dní v lese a přivézt domů pár vozíků dřeva…No a co je na tom? Trocha práce na čerstvém vzduchu přece nemůže uškodit, ba naopak. No ne?… Možná, ale věřte, že počasí si dá většinou dost záležet, aby vám tu práci pěkně znepříjemnilo. Vězte, že vydáte-li se do lesa na dříví, bude zaručeně ukrutná zima, šílený vítr a budete-li mít opravdu štěstí, tak vám i zaprší.
Tyto rozmary počasí jsou snad trestem matky přírody za to, že ji vytrhujete z tichého rozjímání a za pomoci motorové pily jí uštědřujete bolestivé a nezhojitelné rány. Vy se však nemíníte podvolit a i přes nepřízeň počasí kácíte, řežete, odvětvujete, štípete a nakládáte, dokud nemá valník řádně vysokou dřevěnou čepici.
S pocitem dobře odvedené práce nasednete do traktoru a rychlostí téměř kosmickou (občas až 20 km/h !!) se vydáte k domovu. Když však na zahradě dřevo vyskládáte do úhledné hranice, zjistíte, že je ho, jako když plivne, a veškerá radost z vykonané práce vás opustí, jakmile si uvědomíte, že na to, abyste přežili zimu, vás takových výletů za čerstvým lesním vzduchem čeká ještě nepočítaně….
…Když už tedy máte dostatečně velkou hranici, abyste přežili i krutou zimu, můžete na dřevo až do podzimu zapomenout….
…A je tu podzim (Cože?! Tak brzy?) a projekt (teda…to zní tak důležitě 🙂 ) „Zimní pohoda u plápolajícího krbu“ se posouvá do další fáze – je potřeba tu obrovskou hranici dřeva nařezat, naštípat a vyskládat. Za normálních okolností by to byla práce pro pár chlapů na několik víkendů. Bohužel, v naší rodině není nic normální, takže je to práce na celý podzim, protože s pracovní silou čítající jednoho a čtvrt člověka se to prostě rychleji zvládnout nedá….Počkat, jak čtvrt člověka?… Ne, nebojte se, u nás dětskou práci nepodporujeme (teda UŽ ne…od té doby, co se z dětí stali dospělí, už to prostě není potřeba). Ale abyste tomu rozuměli, v naší chalupě je totiž ukrutný nedostatek mužů (tedy přesněji řečeno mužů ochotných pracovat), proto se i my holky musíme občas zapojit to těchto ryze chlapských prací…Ale to víte, žádná velká pomoc to asi není.
Nuže, když vám osud přeje (a hlavně když se neflákáte), máte do prvního sněhu všechno dříví naštípané a vyskládané všude, kde bylo jen trochu místa.
No, a teď už konečně přichází na řadu ta vysněná pohoda u plápolajícího krbu. Teď se konečně můžete v klidu usadit do křesla a vychutnávat si to příjemně hřejivé teplo, které zaplavuje váš byt… A věřte nebo ne, ale tohle teplo je úplně jiné, než to radiátorové. Takové hezčí a teplejší… Kdo ví, možná je to tím, kolik času, potu a někdy i krve jste věnovali každému jednomu polínku. A možná je to jen úplně obyčejné hřejivé kouzlo rodinného krbu.
Pekáček štěstí 